Věznice Břeclav

Jednalo se o VII. ročníku Literární soutěže Za branou pro vězněné autory, kterou pořádá Občanské sdružení Za branou, z.s. Odborná porota rozhodla o nejúspěšnějších autorech, mezi kterými byl Zdeněk Janeta, jeho Vězeňská povídka získala krásné II. místo, dalším oceněním byla Cena veřejnosti. Gratulujeme a povídku si můžete přečíst níže v textu.

Vězeňská povídka

Toto staré, ponuré a vlhké vězení s nekonečně dlouhými šedými chodbami, ve kterých těžké okované boty dozorců duněly v hlavách vězňů jako údery kladivem, bylo původně středověkým hradem. Cely byly malé, zamřížované okénko bylo vysoko, šlo vidět jen kousek blankytné modré oblohy. Ale přesto tam už léta žil člověk, který se nikomu netajil s tím, že je svobodný. Byl to Josef Vaněk, který se od ostatních zločinců odlišoval. Nekradl, neloupil, nevraždil, a protože ani sprostě neklel a neměl žádné tetování, většina muklů se ho stranila.

Psal knihy o tom, že bez pravdy je život prázdný, že pravda člověka osvobodí, byť by byla nepříjemná a že právě pravda nakonec zvítězí nad tou vší lží a nenávistí. Vzrůstem byl malý, hubený, s přímým pronikavým pohledem a jako jediný vždy oslovoval bachaře „pane dozorce“, čímž si vysloužil posměch ostatních vězňů. Místní „kápo“, obrovský chlap se širokými rameny a s vyholenou hlavou plnou starých jizev, si ho začal dobírat.

„Ty seš ten chytrák, vidíš... Jak se ti u nás líbí?“

„Nemohu si stěžovat, žádné iluze jsem o vězení neměl, tudíž jsem se nemýlil.“

Většinu starých muklů to pobavilo, jen dozorce Zifčáka, který šel právě okolo něj ne. Nesnášel tyhle inteligenty, sám dochodil sotva měšťanku, už přes 25 let své práce byl zvyklý na vrahy a zloděje. Studovaným lidem nikdy nerozuměl, nevěděl co si o nich má myslet a jak smýšlejí oni o něm. Jednou při obchůzce se Zifčák u Vaňkovy celý zastavil a zeptal se ho, zda mu to stálo zato a zda - li toho nelituje. Josef upřel svůj pohled do Zifčákových očí a odpověděl.

„Nelituji ničeho, stojím si za vším, co jsem napsal. Pravda vždy vyjde najevo, nedá se umlčet.“

Zifčák se jen ušklíbl. „Pravda, vidíte, kam vás ta pravda dostala.“

„Ano, vidím, ale i vy jste tady... o mnoho dále než já.“

Zifčák zbledl... Nevěděl, co na to říct, za těch 25 let, co zde pracoval, ho nikdy nenapadlo takto o tom přemýšlet. Teď prvně pochopil, že většinu svého života trávil za mřížemi stejně jako vězni. Pokaždé, když šel pak kolem Josefovy cely, měl nutkavý pocit, že je něco jinak. Po čase se odhodlal, zastavil se u Josefa a vyhrkl: „Věříte, že někdy budem svobodní?“

Josef chvíli neodpovídal. Pak se napřímil, usmál se a rozhodným hlasem řekl:

„Věřím, že každý může být svobodný, pokud přemůže svůj strach, ale záleží na tom, čeho se vlastně bojí.“

Zifčák mlčky odešel a následujícího dne přišel k Josefovi na celu, rozpačité se na něho pousmál a položil na stůl v alobalu zabalenou buchtu, kterou mu ráno nachystala žena na svačinu. Byla to naprostá drobnost, ale v tomto vězeňském prostředí něco nevídaného. Právě tyto drobnosti činí život radostnější a lidštější. Sice vězení bylo stále ponuré, vlhké a šedé, okna byla stále vysoko a zamřížovaná, ale tito dva lidé spojení nevyzpytatelným osudem už věděli, že jsou mnohem dál, než byli.

Zdeněk Janeta, Věznice Břeclav